Minulý čtvrtek večer jsem si tak nějak bilancoval ve své hlavě, jestli vůbec navštívit letošní Tišnovskou burzu. Už dlouho se na této burze neobjevilo nic co by bylo aspoň trochu zajímavé do sbírky a jelikož to mám opravdu hodně daleko, tak se mi tam více méně chtělo jen z nostalgických důvodů. Pak jsem si vzpomněl, že v Mnichově tento víkend probíhá také burza minerálů a fosílií a bylo jasno kam pojedu místo Tišnova. Na této burze jsem nikdy nebyl, nicméně jsem o ní dost slyšel od kamarádů a tak jsem vesměs věděl co mě čeká. Vyjeli jsme s našima a Jardou v sobotu ráno, bylo krásně a cestou vládla velice dobrá nálada, místy probíhala až neuvěřitelná prdel, takže den začal na výbornou.

Někdy po deváté jsme dorazili na místo a koupili jsme si vstupenky. Bohužel průchod terminálem nebyl hladký a moje máma se nám sekla v terminálu, rébus jsem vyřešili střelhbitě a nic nám nebránilo vnořit se do víru dění. Já jsem ze začátku chodil s našima, protože neumějí anglicky ani německy a báli se, že se ztratí ;). Jarda se okamžitě ztratil a jal se burzu prozkoumávat na vlastní pěst. První pavilon který jsem navštívili byl zaměřený na minerály. Minerálů bylo všude hromady a za vražedný peníze, vesměs ani nechápu, proč ty prodejci tak extrémně šponují ceny, když ani Němci kteří předpokládám nějaké ty peníze mají, neměli příliš zájem cokoliv koupit. Co nás nejvíce fascinovalo byly geodky z Mexika, které se tam prodávali jako surovina za 3,5 eur za 100 gramů, takže ve finále jste si koupili jednu kouli za nesmysl, na místě vám toto překvapeníčko rozlouskli a vy jste jen valili bulvy jak geodka stojí za prd ;). Prostě takové to pouťové štěstíčko, kterému hodně maminek s dětmi šlo naproti. Tohle byl asi největší kšeft Mnichovské burzy. Další pavilon měl být o fosíliích, což jaksi úplně nebyl, všude opět hromada minerálů a sem tam nějaké fosílie. Každopádně, zajímavých dřev pramálo a když nepočítám špičková dřeva z Arizony, která tam byla v nejlepší kvalitě jen na pár stáncích, tak mě tam zaujala jen jediná psaronie z Ohia, která kupodivu na svojí velikost, měla i adekvátní cenu. Další dvě haly pro mě nebyly, protože se vesměs jednalo o šperkařinu a bižuterii, kterou jsem sice prošel abych se pokusil koupit něco Pétě, nicméně jsem nepochodil. K tomu se dá říct jediné „Přišel jsem, viděl jsem a za pár let se tam možná znovu pojedu podívat“ fakt mě to nenadchlo, ale tak nějak jsem to čekal, takže ani nejsem zklamaný, prostě je to taková společenská událost, kterou jsem rád navštívil. Jediné co tedy musím vytknout je zákaz focení, který mi přijde absurdní.