Dnes je to měsíc, co našemu tátovi selhalo srdíčko a bohužel náhle odešel. Byl to skromný a hodný chlap, který se jen snažil, aby naše nemocná mamka měla co nejlepší život po léčbě rakoviny. Když byli s mamou o něco mladší a zdraví, byli to moji nerozluční parťáci, kteří se mnou chodili sbírat zkamenělá dřeva a sdíleli se mnou radost z tohoto koníčku. Byli se mnou a byli šťastní, měli jsme radost z každého nálezu a já na tyto společné chvíle nikdy nezapomenu. Byly to prostě chvíle s rodiči a tak to mělo být.

Člověk by řekl, že obyčejné chvíle, ale jen do té doby, než táta odešel. V tu chvíli člověk pochopí, jak vzácné všechny tyto okamžiky s rodiči jsou, protože jednoho dne tyto chvíle bohužel skončí a zůstanou jen vzpomínky a myšlenky na to, co jsme spolu už nestihli udělat a zažít.

Chtěl bych ti táto za nás za všechny poděkovat, že jsi tu pro nás byl a že ses do konce svých dnů staral o mámu, ale i o nás. Teď už odpočívej v pokoji a my to už za tebe s bráchou převezmeme a o mámu se postaráme.